na Blog.cz

,,Prosím," zašeptala jsem zoufale a dívala se do těch tajemně hnědých očí, ve kterých se zablýsklo. Ať už touží po čemkoli, nechci být toho součástí. Neměla jsem na slzy sílu ani čas. Strach mi zatemnil mozek. Viděla jsem před sebou osobu, které se podivně leskly dlouhé špičáky. Kdybych neviděla jeho oči, tvrdila bych, že to ani člověk není. V každých filmech tvrdí, že se jim před očima přemítne celý život.

,,No, nejspíš." Zavrtěl jsem hlavou a nechápal to.

,,Aha, ale co mám s nimi dělat. Já je nechci," zaprotestoval Bill a podíval se na mě.

,,Oh, Bille. Kruci, musím ti něco říct." Chytl jsem se za hlavu, která mě ještě stále tak nesnesitelně třeštila.

,,Povídej," odložil papír na stůl.

,,Larissa je ta, která po tobě, tedy spíš po Evě, chtěla ty peníze." Procedil jsem skrze zuby.

,,To je hloupost, vždyť se jmenovala Katy." Uchechtl se.

,,Bille, řekla mi to." Pronesl jsem v klidu.

,,Myslíš to vážně?"

,,Jo," přikývl jsem a podíval se na Evu, která nevypadala nijak znepokojeně.

,,Co jste si udělali, že.. tu není?" Povytáhl obočí a doslova mě propaloval pohledem.

,,Totiž, řekla mi to a já na ni vyjel. Řekl jsem ji, že je to děvka a že jestli se tu ještě někdy ukáže skončí stejně jako ty." Usmál jsem se nevinně.

,,Bude to v pořádku." Hladil mě Mitchel po zádech a nechal mě brečet na jeho rameni. Věděla jsem, že to říká jen tak. Jen jsem vzlykala a neodpovídala. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Kdybych mohla, utekla bych od sebe a začala od začátku. ,,Vím, že se to teď nehodí, ale máš věchny peníze?" Šeptl mi do ucha. Odtáhla jsem se a setřela si pár slz.

,,Jo, mám." Šeptla jsem.

,,Tak půjdeme." Vzal mě za ruku a vytáhl na nohy. Sebrali jsme si na letišti už v New Yorku všechny naše kufry a nasedli do auta, které nám zařídil Wilkins. Oh, já ho tak nesnáším. ,,Chceš odvést domů? Musíme dospat ten časový přesun." Pohladil mě po rameni. V New Yorku bylo něco málo k večeru, ale světlo ještě bylo. I když jsem byla unevaná, chtěla jsem ještě něco vyřídit. Když chceš změnit svět, musíš začít sám sebou. Spojila jsem si pár věcí. Chci dát Billovi všech 500 tisíc zpět. Pošlu mu to na účet a Wilkinsovi to zaplatím ze svého. Vždyť mám tolik peněz a jsou mi k ničemu. Jsem si vědoma i toho, že mi to Toma nevrátí. Čekám cokoli, doufám jen, že by nebyl takovej hajzl a nešel na policii.

,,Tome.."

,,Broučku, vypadáš jako by jsi mě chtěla zabít." Pousmál se a pohladil mě po čelisti. Jak ironické.

,,Nevím.. jak ti to říct." Zavrtěla jsem hlavou a sklopila pohled. Nevěděla jsem jak bude reagovat ani co od něj můžu čekat.

,,Prostě mi to řekni, hm?" Usmál se na mě, zahleděla jsem se mu do očí, kde už se značila dávka nervozity, ale bylo tam i něco jiného. Nikdo se na mě takhle nikdy nedíval. Hřálo mě u srdce, že jsem v jeho očích viděla lásku, něhu i něco jako soucit.

,,T-Tome, nikdy jsem nepotkala člověka jako tebe. Ještě nikdy se ke mě nikdo nechoval tak hezky jako ty. Nikdy jsem k nikomu necítila tolik za tak krátkou dobu. Dokonce bych možná i řekla, že jsem konečně šťastná jenže je pár věcí, které by se měli uvést na správnou míru a ty by jsi se měl dozvědět všechno."

Ahoj, ještě dnes Ztracená Sestra nebude, ale věřte - pracuji na tom! :-)

,,Podívej se Bille, já nemám tolik času, takže jestli se potřebuješ někomu svěřit - ven s tím! Nebudu tě nijak odsuzovat, vlastně.. mi to bude téměř jedno." Vysvětlila jsem mu rychle. Vydechl a trhaně se nadechl.

,,Možná toho mám jen moc. Kdo čekal, že bude láska tak těžká! Já teda rozhodně ne. Předpokládal jsem, že jsem trochu naivní, ale nevěděl jsem, že tolik. Eva, ona je prostě drogově závislá, co s ní mám dělat? Celou noc nespím jen proto, že ona se klepe a má chuť si dát. Přes den ji vozím po léčeních a různých terapiích a zatím nevidím žádné výsledky. Do toho mě otravuje manažer skupiny, abychom se konečně hnuli a Georg s Gustavem mi píšou jak moc se na nás těší. Všichni se na mě dívají jako na smilování a čekají ode mě víc, než jsem schopen. Aspoň v tuhle chvíli. A můj bratr Tom.. pf. Štve mě ze všech nejvíc." Teprve teď jsem začala pořádně poslouchat a upnula na něj pohled.

,,Děje se něco?" Zeptal se nejistě.

,,Ne, jistě, že ne. Pokračuj," kývla jsem hlavou a nahodila znovu ten otrávený výraz, který jsem měla doteď.

,,Poprvé v životě má přítelkyní s kterou mi to asi opravdu klape a on mi ji ještě nepředstavil. Vždycky mi říkal všechno i to, co jsem zrovna dvakrát vědět nechtěl." Prskl naštvaně. Seděli jsme v tichosti a hleděli na sebe. Bylo to to tíživé ticho, nebylo to ani tak trapné, spíš nám to nejspíš oboum vyhovovalo. Já si s ním neměla říct téměř nic a on toho na mě měl asi víc než dost, i když teď nevěděl.

Jsem strašně šťástná! Teď jsem se dozvěděla, že mě vzali na gympl!!! áááá! Furt tomu nemůžu uvěřit, sice na odvolání, ale i tak. Všechna ta snaha a když si vzpomenu na to, že ještě před půl rokem jsem na gympl za žádnou cenu nechtěla, teď jsem neskutečně šťastná. Strašně moc díky všem, co mi drželi palce! :-*

Díky díky Tome, ale nemusíš mi tleskat.. i když JO! :D